S Patrikem ve škole se hned stárne rychleji.

     Není snad ani omluvitelné, že jsem se tu neukázala opět několik měsíců. A nebýt Magdičky Jezinky a jejích kopanců přes vzkazník, asi by to ještě trvalo. Nebo je to jinak? Já jsem tu určitě každou chvilku. Jen ta doba mezi tím psaním hrozně letí. Takže máme už půl roku doma školáka.
     Patrik se do školy moc těšil. Těšil se se slovy, že se konečně naučí pořádně číst a počítat. Tyto dvě dovednosti samozřejmě nutně potřebuje, aby si konečně mohl všechny ty jízdní a výlukové řády číst sám. Už mu s tátou asi moc nerozumíme, v tomhle oboru nás rychle "přerostl". Mám já snad tušení o výlukách v pražské hromadné dopravě? Nebo snad táta ví, jak se jmenují nejnovější soupravy metra? Nevíme nic. Nic z toho, co je pro Patrika tolik důležité. Oproti jiným rodinám ale máme jednu obrovskou výhodu. Nikdy nás na cestách nepřekvapí omezení dopravy, výluka nebo změna jízdního řádu. Jak s oblibou říká manžel: "Máme neustále po ruce živou navigaci." Taky přeci výhoda, ne?

       Začátky ve škole byly krušné a divoké. Jestli jsem při mračení měla občas hlubší vrásku na čele, po prvních čtrnácti dnech ve škole se mi vryla do obličeje definitivně a nesmazatelně. Již po prvním týdnu školy jsem prospala téměř celý víkend, protože jsem byla vyčerpaná jako už dlouho ne. Škola sama o sobě by nebyla nic tragického, třídní učitelka milá, laskavá a vstřícná. I paní ředitelka si našeho Paťku hned oblíbila. Ale s paní asistentkou jsme se kousek sekli. Pojala svou funkci velmi zodpovědně..... Ale také trošku nesprávně. Měla být jeho pedagogickým asistentem. Místo toho jsem měla pocit, že mu dělá chůvu a co hůř, že z Patrika dělá naprosto nesvéprávného. A vlastně i z nás, rodičů. Čekala jsem asistentku, která bude pomáhat Patrikovi pochopit nový režim, práci při hodinách a s námi rodiči bude komunikovat. Čekala jsem, že se dozvím, co se ve škole dělo, kde máme v práci pokračovat doma, co máme cvičit, co Patrikovi nejde nebo čím ho naopak nemusíme doma už trápit. Místo toho jsem se dočkala jen vzkazů v sešitku: "8:50 - Patrik svačil, WC." Také jsme si poslechli, že náš Patrik je silný a že by neměl tolik jíst. Že by si v žádném případě neměl ve školní jídelně přidávat, možná by byly lepší i menší porce. Prý mu to mám napsat do žákovské a ona to už zařídí. (aby se nenajedl) Druhý den jsem našla v notýsku tento vzkaz: "8:50 - Patrik nesvačil, je unavený, má hlad." Myslím, že někdy v této době začala kotvit moje vráska. Co se týká učiva, neměla jsem páru, co se ve škole děje, zato jsem měla přesný přehled o tom, kdy moje dítě svačí a kdy se vyprazdňuje. Taky jsem začala být alergická na její oslovení vůči Patrikovi. Říkala mu Pacuš a to i přes jeho vlastní připomínku, že není žádný Pacuš, ale Patrik. Asi z něj udělala definitivně "pacoše" psychiatrické léčebny. Nad posledním vzkazem už jsem se smála. Né, nesmála, řehtala jsem se jako šílenec. A moje vráska se mnou. Od té doby jsme kamarádky (co mi také zbývá, když se rozhodla zůstat). V PÁTEK mi Patrik donesl následující zprávu: "8:50 - Patrik svačil, WC. Zítra chce ke svačině chléb s Matějem, jablko a banán." Opravdu myslí vážně, že mi bude psát, co mám svému dítěti dávat v sobotu ke svačině? A není to na svačinu trošku velká porce? Tehdy jsem definitivně řekla dost. Po víkendu se začalo řešit, protože toto dál fungovat nemohlo.
     Asi měsíc jsem docházela do školy a Patrikovi dělala asistentku sama. Snad by to fungovalo i déle, ale né v tomto složení. Jestli je některé z mých dětí po mě, je to právě Patrik. On je ta hlava dubová, paličák, umíněnec a nervák. Stejně jako já. A stejně jako já, musí mít poslední slovo. Když se my dva dohadujeme doma, manžel se náramně baví. Že prý je to bomba, mít pohromadě dva, co musí mít poslední slovo. Lepší než televize. Takže si dokážete představit, že po měsíci jsme byli jako na bitevním poli. Tři hodiny společné práce ve škole a další tři hodiny společné práce doma. Samozřejmě zbytek dne taktéž pohromadě. Ještě jeden jediný den a porvali bychom se.
     Dostala jsem báječný nápad. Ještě dnes se za něj plácám po ramenou. Kuba letos nedostal ve školce osobní asistentku, ale pouze pedagogickou a to napůl s dalším chlapečkem. Pamatujete ještě na Kubovu osobní asistentku Verunku? Tu, která našemu Kubovi tolik pomohla, tolik se o něj starala? Tak přesně ta už u Kuby není. A není ani u jiného dítěte ve školce........ Veronika je od konce října ve škole u našeho Patrika. To, z čeho jsme si před dvěma roky dělali legraci se stalo skutečností. Verča je naší "rodinnou" asistentkou. Po tom příšerném měsíci a půl ve škole jsem jiné řešení neviděla. Nemohli jsme si dovolit dělat z Patrika pokusného králíka a zkoušet někoho nového, znovu, od začátku. Potřebovala jsem někoho, kdo nás zná a s kým se dá rozumně mluvit. A to byla Verča. A neumíte si představit, jak jsem za ní ráda. Ona nás už ale asi tolik ráda nemá. Nemyslím si, že zrovna snila o rodině, se kterou se bude prokousávat školkou a školou a hned se dvěma autíky. Myslím, že jí s Patrikem na mládnutí také moc nepřidáváme. Byla zvyklá na Kubu, který jen výjimečně odporuje, krásně spolupracuje, je klidný a hodný. Teď má ale stejně svatou trpělivost s Patrikem. Jenže ten je přesný opak svého brášky. Někdy na ní vidím, jak nás má plné zuby. Taky se dost často divím, že s tím už "nešvihla". Něco vám ale prozradím - ona je fakt zlatá!!!
Taky jsme trošku upravili školní docházku. Patrik byl uvolněn z posledních hodin, tudíž mu byla výuka zkrácena na tři hodiny denně. Ale pro dobro všech jsme museli udělat pár ústupků. A nejvíc to samozřejmě pomohlo Patrikovi.
     Přehouplo se pololetí, na vysvědčení měl Patrik samé jedničky. Naprosto překvapivě zvládáme psaní a trápíme se s matematikou. Přesně naopak než jsme čekali. A ten druhý půl rok? Raději se mě teď neptejte. Verča dělá co může, my snad taky, ale přesto to začíná být boj. Tak jen snad držte palce, ať to zvládneme. Když to půjde dobře, třeba se tu ukážu ještě před prázdninami.
 

ZMĚNA PLÁNU!!!

     Na psaní teď není absolutně čas, oba kluci chytli chřipku, takže kašleme, smrkáme, teplotujeme, skuhráme..... Kuba navíc neumí říct, co mu je.
     Takže se všem omlouvám, ale Patrikovy novinky se odkládají, přinejmenším o pár dní.

Trošku se připomeneme.....

     Pokusím se sepsat aspoň pár řádků. Manžel odjel na dva dny k rodičům, Patrik kouká na pohádku a vzteklý Kuba leží v posteli a neustále si utírá nos, protože dostal tu nejhorší chlapskou nemoc - rýmičku. Snad brzy usne. Mě bublá guláš v hrnci, za mnou hromada nepořádku, ale musím si prostě sednout a nějak se odreagovat.
     Nevěděla jsem, jestli se těšit na školní rok?? Teď už vím, na žádný další školní rok se netěšit! Nikdy! Je to děs.... Nedávno jsme s manželem seděli proti sobě v kuchyni, oba krapet unavení, strhaní. Sebrala jsem poslední zbytky sil, abych zvedla zrak na manžela a doufajíc v pozitivní odpověď jsem se ho zeptala, jestli to bude někdy lepší. Je to špatné, hodně špatné. Už ani on nehýří tou pozitivní energií, která nás vždy zvedla ze židle. Jen se na mě utrápeně podíval a pravil, že by také rád slyšel, že to lepší bude. Ale že tady už tu naději nevidí. Vždy nás dopředu táhla myšlenka, že kluci vyrostou a bude to v mnohém jednodušší. Jenže oni rostou a lepší to není. Naopak.
     Když si čtu zpětně svoje vlastní články, jak jsem byla zoufalá z Kubových rituálů ..... Dnes se zrovna nad tímhle článkem nesmírně bavím. Chci zase to malé dítě, které běhá ven s lakem na nehty v ruce, růžovým košíkem, mojí pantoflí nebo čtyřmi pastelkami poskládanými v dlani. Chci to malé dítě, které běhá kolem drobků, vyžaduje koupel ve stejnou dobu, veškerou činnost doprovází výměnou barevných kostiček. Chci zpátky to bláznivé, ale spokojené a hodné dítě. A slibuji, že budu ta nejklidnější a nejvyrovnanější matka.
     Další rok začal hekticky. A nejen že začal, ono to trvá. Pravda, Kuba je už velký školkový mazák, takže tam nás celkem nic netrápí. Jen jsme si přibrali individuál ráno před školkou. Každý týden chodíme ráno k Jarušce do školky a snažíme se Kubu naučit cvičit pusu, dělat cokoliv a hlavně donutit Kubu spolupracovat. Prostě ho nenecháme jen tak, když je zrovna ve fázi pokusů o komunikaci. Jeho slovní zásoba je sice příšerná, ale snaží se. Každou "žádost" doprovází krásným očním kontaktem a verbálním projevem. Většinou je to jen huhlání, ale sláva! Už snad pochopil, že to naše věčné "kecání" není jen tak pro srandu králíkům. A máme už pár výrazů, které mají svůj smysl. Trošku to spojuje se znakovou řečí, takže se nám většinou daří složit celou větu. A naše slova? Zde je náš nejpoužívanější slovník:
"aay" - Ipad
"ahu" - ahoj
"mama" - máma
"nana" - táta
"bba" - bonbon
"bbu" - bubliny
"brrr" - Brumík
"aaa hu!" - utřít nos
"hou" - houpat
"mamam" - ňam ňam (většinou čokoláka)
"aoao" - kakao

Zrovna teď si asi na víc nevzpomenu. Ale také nás Jaruška naučila zvířátka. Takže už víme, že kravička dělá "bbůů", koza "mmee" a pejsek "haha". Prostě trénujeme oromotoriku a zkoušíme zvuky na všem. Celou větou si pak řekne třeba o Ipad, čokoládu, kakao nebo Brumíka. Také když chce utřít nos. Což je teď každé tři minuty. Ale jsem nadšená, že to jde, i když pomalu.
     Když něco chce, vypadá a zní to kouzelně. Třeba Ipad - přijde, krásně se na mě podívá a řekne "mama", pak zašmrdlá rukama jakože prosí, potom zahlásí to jeho slavné "aay" a ještě u toho na mě zamrká a kývne hlavou, aby bylo vše potvrzeno. Na závěr ještě zaťuká prstem na hřbet ruky, aby mě ujistil, že ho chce jen "na chvíli". A pak mu ho nedejte, to prostě nejde.

     Kuba má ještě jednu velkou novinu. Nejen, že se opět snaží sblížit s dětmi, sledovat co dělají, napodobovat jejich hru. On si našel holku! Ano, náš Kuba. Ten, kterému ještě nebylo ani šest a je autík! To je pro nás asi ta největší bomba. Kačenka je krásná, milá, drobounká, prostě kouzelná pětiletá holčička. Několikrát už za mnou přiběhla, aby mi řekla, že má Kubíčka moc ráda. Nedávno jsme se sešli v šatně - já, Kuba, Kačenka a její maminka. Kačka hned mamince vysvětlovala, že to je ten Kubíček Řejha, že ho má ráda. Nedokázaly jsme ty naše děti ani přemluvit, aby se převlékly. Každý den se pusinkují, hladí po tvářích. Už si o nich povídá celá školka. To se nedá ani slovy popsat, to se prostě musí vidět. Ale musím uznat, že má náš Kubula skvělý vkus.
     Ještě jsem chtěla napsat novinky od Paťulky, ale těch je tolik..... Možná víc než toho nepořádku za mnou. A protože se mi poslední dobou práce kupí, čas moc utíká a odložených povinností mám až nad hlavu, dnes běžím na ten nepořádek a slibuji, že Patrika dodám hned zítra.