Prohledat tento blog

Načítání

neděle 13. dubna 2014

A protože se kroužek ujal a dělá radost dál, posíláme do světa další termín. 

LEZECKÝ KROUŽEK PRO AUTISTY

     O našem lezení jsem už něco málo napsala. Co spáchám já sama a do čeho zatáhnu jen svoje děti, to je moje vlastní radost, někdy i průšvih. Asi ne vše vždy vyjde, jak by si člověk představoval, ale za nás musím říct, že se prostě daří.
     O to větší radost přišla ve chvíli, kdy v Makaku vznikl nápad (který jsem si já jen tak pro sebe přemílala v hlavě - asi by mi trvalo dlouho to říct nahlas a chtít do toho zatáhnout další lidi), aby vznikl lezecký kroužek přímo pro autisty. Okamžitě jsem zajásala! Ano, jsou lidé, kteří by do toho šli a zkusili to. A tak se na nic nečekalo a konalo. Zadařilo se a 31.3. 2014 se konal historicky zřejmě první lezecký kroužek pro autisty. Upřímně jsme já ani Tomáš netušili, jak bude vše vypadat a jak vše dopadne. 
     Všichni, kdo s autíky pracujeme, moc dobře víme, že je to náročná práce plná trpělivosti. A protože při lezení je potřeba komunikace, spolupráce, kroužek jsme specifikovali pro školní děti s atypickým autismem, vysocefunkčním dětským autismem a aspergerovým syndromem. 
     Přišly se podívat i menší děti nebo děti s těžší formou autismu. Snad jsme i těm udělali radost. Tomáš se jim krásně věnoval, všechny dostal do sedáku a alespoň zhoupl na laně. Na lezení nám zůstali čtyři kluci, hrdinové, kteří vydrželi lézt celé dvě hodiny. Nechyběla rozcvička, houpání na laně, sladké odměny a diplomy. Všichni byli úžasní, jejich radost byla vidět v každém pohybu. Hned po skončení kroužku jsem dostala odezvu.... odezvu pozitivní, plnou energie a štěstí. A to jak ze strany rodičů, tak dětí. Pro mě to byl okamžitý "kopanec", že tohle je něco, co má smysl. Co dokáže pár rodin a pár dětí udělat alespoň na chvíli šťastnými. 
     Čas na focení nebyl, takže posílám do světa alespoň pár fotek jedné maminky. Doufám, že i další kroužky budou tak úspěšné a udělají radost i dalším dětem.









čtvrtek 27. března 2014

VELKÉ ZMĚNY


     Opět jsem se tu hrozně dlouho neukázala. Jestli jsem kdy dřív tvrdila, že z nedostatku času, teprv dnes opravdu vím, co tento výraz znamená. Jsem ráda za každou hodinu spánku, když se nám povede celý týden nezapomenout ani jeden úkol do školy (a je jedno, jestli u Kuby nebo u Patrika), když si stihnu alespoň dvakrát do týdne dát teplé jídlo. Dieta bez lepku je kdesi ztracena, protože čapnout v chlebníku suchý rohlík je nejrychlejší možnost příjmu alespoň nějaké potravy. Takže hezky od začátku....

     Z Patrika už je druhák, tudíž mazák. Mazák v tomto případě neznamená znalý poměrů a režimu školy, ale hubatý, drzý a lajdák. Samozřejmě trochu zveličuji, ale proti první třídě je to občas peklo. Už to není ten jedničkář, zvládající vše levou zadní. Bojujeme s počty do 100, respektive spíš s Patrikovým objevem možnosti podvádět (výsledky na zadních stranách početnice a kalkulačku v šuplíku jsme objevili teprve nedávno, kdežto on zřejmě už 1. září), Y a I už taky začíná být strašák a co jsou slova souznačná a protikladná, zřejmě taky tuší jen matně. Prvouka je taky parádní předmět. Hodiny se asi jen tak nenaučí. Protože kdo má pochopit, že 7:30 a půl 8 je ta samá doba? A že zrovna v tuhle dobu už do té školy vážně musí, když se začíná až v 8? Jak mu mám vysvětlit, že na přesun do školy, převlečení a přípravu pomůcek ve škole potřebuje ještě další minuty? Jeho pojem času je zvláštní. I když já občas jen závidím. Pochopit rodinné vazby je také nadlidský úkol.... Jak má vědět, co je pro něj sestra jeho matky, když jeho matka sestru nemá? Paní nikdo? A jak má odpovědět na otázku, čím si češe vlasy? Ten centimetrový sestřih nás nikdy nenapadlo česat. A protože máme podobný sestřih všichni, takovou vymoženost jako je hřeben ani nevlastníme. S tím vším se ale musíme poprat. Něco mu asi dojde až později, ale jednou snad přeci. Snad jediná věc není problém. A to je angličtina. Tu vedeme formou domácí výuky a na přezkoušení chodíme jednou za dva měsíce. Asi nepochopím, jak se ten kluk dokáže učivo za dva měsíce "nadrtit" za jedno odpoledne, ale zatím to prochází a paní učitelkou je Patrik chválen. 
     Obrovská pomoc v tomto zmatku je naše Verunka. Ano, i letos jsme si vybojovali a obhájili naší Verču. Letos s klidem v duši a jistotou, že jí budeme moci "zneužívat" celý školní rok. Uff... Takže Veru, moc děkujeme! Bez Tebe bychom byli v pasti a toho, že máš s tím naším výrostkem stále stejnou trpělivost, si neskutečně vážíme.



    Kuba už je letos taky poloviční školák. Zatím chodí do přípravného ročníku speciální ZŠ, ale pro něj i pro nás obrovská změna. Na začátku roku byl obrovský strach. Jak Kuba zvládne nové prostředí, děti, učitelky, asistentky.  
I když jsem to tenkrát moc nikomu nepřiznala, doma jsem odchod ze školky řádně obrečela. Ano, školku jsme měli moc rádi, ale pro mě to byl zlomový okamžik, kdy mi došlo, jak moc křehké tohle dítě je. Poslední den školky řekl paní učitelkám a asistentce to jeho "ahu" a odešel se vesele převléct do šatny. Jako by se vlastně ani nic nedělo a on se měl po víkendu opět vrátit. V tu chvíli mi to došlo.... Není způsob, jak bych mu dokázala vysvětlit, že ve školce byl opravdu naposledy. Že do téhle třídy mezi tyhle lidi už se nikdy nevrátí. Už nikdy nebude utíkat ze šatny a vyhýbat se převlékání, už nikdy nepůjdeme s Jaruškou ráno na logopedii, už nikdy se neposadí na svoje místo u stolečku, už nikdy si nebude ráno hrát s Kačenkou, už nikdy.... Prostě jedna velká tlustá čára. A jak mu mám najednou vysvětlit, kde se ta čára vzala a že za ní je všechno jinak? Nemám jak. 
     Pokoušela jsem se mu to říkat, ukazovat obrázky. Ale věděla jsem, že toho asi moc nevnímá a až začátek dalšího školního roku ukáže, jak moc je tenhle chlapec odolný. Ukázal se jako velký chlapák, který se nenechá zlomit. První den si sice "pokňoural", cestou autobusem zahlížel na školku, ale druhý den už od zastávky běžel přímou cestou do školy a od té doby je to prostě "nový život za tou tlustou čarou". Občas sice máme černější období, kdy se vzteká, bojkotuje práci ve škole (dobře se prý protestuje u hudební výchovy a tělocviku), ale jinak se snad neobjevilo nic zásadního a nepřekonatelného. Dvakrát v týdnu chodí dokonce do družiny. Prostě skoro školák. 
     Asi nám potřeboval i dokázat, že do školy opravdu patří. Stále nemluví. I tak se sám naučil celou abecedu. A to jak v české, tak v anglické verzi. Také barvy a čísla. A hláskovat anglicky číslice? Nejlepší kombinace. Takže naše cesty autobusem jsou ještě veselejší než kdy dřív. Kouká oknem na projíždějící auta a přitom si brouká: "en, aj, en, í" a pak zařve na celý autobus "náájn". Ano, devítka je opravdu fascinující číslo. Myslím, že tomu rozumíme jen my. 

     Vloni jsem měla jeden velký sen.... Patrika naučíme fungovat v režimu školy a od druhé třídy pro něj chci nějaký kroužek. Nejlépe sportovní. I když u Patrika? Asi je to jedno. Vlastně pro něj chci jakoukoliv mimoškolní aktivitu. Do družiny chodit nemůže, tak prostě jen nechci, aby celá odpoledne proseděl doma u počítače nad dopravními informacemi (né, nic se nemění, stále máme přehled o veškeré dopravě v jakémkoliv koutu naší republiky). Jenže.... některé věci se lépe řeknou než vykonají. Nic jiného než doprava ho nezajímá, při uběhnutí 50 metrů se mu v obličeji tvoří modré fleky (v tom lepším případě - v horším po prvních pěti metrech zakopne a upadne), tak co s ním? Ten kluk je vážně celý já. 
     Pak přišla kamarádka s nápadem. Skvělým nápadem! Ale pro Kubu. Proč nezkusit to malé "pavouče" vzít do lezecké arény. Třeba se mu to zrovna zalíbí a bude o zábavu a vybití energie postaráno. Kubovi se v aréně líbilo, ale to nadšení se smísilo se strachem z tak obrovského prostoru, spousty lidí a nových věcí. Úvazek si nenechal připnout ani za celou krabičku čokolády. A to ještě několik dalších měsíců.
     Patrika ale aréna přímo nadchla. Jak se ten náš malý velký kolos hned napoprvé vyšplhal až nahoru, jsem úplně nechápala. Ale ani moc neřešila. V jeho případě jsem moc pozitivní nebyla (ano, jako matka se mám stále co učit). Když se druhý den ráno probudil se slovy: "Můžeme jít maminko zase do té arény na lezení?", zmohla jsem se jen na pokárání, že dobré ráno by popřát mohl. Ani tenkrát jsem ještě netušila, co to jeho první "vydrápání" nahoru spustí. Celý náš příběh lezení by byl opravdu na dlouho, takže tu teď zkusím jen tu kratší verzi.
     Pár týdnů jsem chodila s kluky sama do arény a Patrika podporovala v tom jeho "plácání se" na stěně a Kubu nechávala běhat po aréně. Dobře jsme měli prozkoumaný terén a věděli, kdy bude na aréně prázdno. Pak jsem se dala do řeči s pár lidmi a můj sen se najednou splnil. Patrika vzali do lezeckého kroužku. Vážně se mi to nezdálo. Jak jsem řekla, tak se stalo. Patrik byl jako druhák přijat do kroužku mezi zdravé děti. A bylo to tady. Další krůček k našemu cíli, aby se alespoň Patrik co nejvíce a nejlépe začlenil do normálního života a prožíval dětství jako všechny ostatní děti. V tu chvíli byl můj pohár spokojenosti naplněn. Netušila jsem, že ho jde i přelít. 
     Začátky sice nebyly nejlehčí, ale instruktor s jeho přístupem nám pomohl, naučil se hodně rychle s Patrikem pracovat a zapojit ho. Hrozně jsem Tomášovi za vše vděčná. Patrika nikdy nebral jako problém, nebál se "utnout" ho jako ostatní děti, pochopil, kdy má chválit a jak motivovat. Parádní práce, protože Patrik přesně toto potřebuje. Vidět, že to, co dělá, má význam, že je jakkoliv oceněn, ale zároveň mu někdo jen kvůli jeho postižení neustupuje ani ho nestaví na vedlejší kolej. 

Dneska už Patrik lezení postavil na příčku jen těsně pod dopravu. Kolikrát já ho najdu u počítače, jak si v e-shopech vyhledává lezecké vybavení. Škoda, že tu není vidět moje radost. I to, že se musel naučit fungovat mezi zdravými dětmi, ho neskutečně posunulo. Tolik nám Patrikovo lezení dalo. Vzalo jen dvě věci - všechen volný čas a finance. Ale když jeho to tak baví....
     A jak jeho zájem o lezení vzrůstal, rostly i přání a nároky. Takže když psal v prosinci Ježíškovi, na seznamu byly lezecké boty, sedák, bedna chytů a stěna. Moc mě pobavil, když velice skromně prohlásil, že stěna stačí jen jedna. Smála jsem se ještě několik dní, co za nesmysly si ten kluk dokáže vysnít. A bavila tím všechny okolo. Netušila jsem, že se kolem nás najde tolik lidí, kteří to nebudou brát jako humornou historku, ale chytnou se těchhle přání jednoho autíka a splní mu je. Nejdřív přišla ona bedna s chyty. A byla dokonce pod stromečkem. To nadšení si určitě přejete jen vidět, protože slyšet se to nedá, to vážně trhá uši. A ten zbytek? Došlo úplně na všechno. Tolik lidí.... tolik lidí, kteří se do toho zapojili, tolik lidí, kteří se podíleli, tolik lidí, kterým patří náš obrovský DÍK.
     
A Kuba? Za ty měsíce se nám povedlo ho posunout tou dlouhou cestou o opravdu velký kus. Od jedné moc hodné tety dostal vlastní úvazek, strach z něj už nikdo nepamatujeme a neskutečně rád se houpe na stěně jak doma, tak i v aréně. K lezení se dostáváme pomalu, ale věřím, že i to přijde. Volný čas už teď tráví rád v aréně a ne jen doma i iPadu. A to je obrovská výhra. Snaží se komunikovat s lidmi okolo, protože ho to situace v aréně prostě nutí. A to přeci všichni chceme. Takže další velký dík patří všem, kdo mi v téhle cestě pomáhají a nezavírají oči. Taky všem za pozitivní odezvy a podporu. Všeho si moc vážíme.