neděle 26. prosince 2010

Největší záběr je za námi

     Tak se Patrik dočkal a "Išíšek pčijel na heenovi". Poslední dny před svátky byly šílené. Asi mě zachránilo jen to, že se tu návštěvy střídaly jak na běžícím pásu a já neměla čas být na všechno úplně sama. Prvně jsme naprosto v poklidu zvládli Patrikovy narozeniny. Ano, náš Paťula už je velký, šestiletý chlapák. A aby bylo vše jak má být, prošli jsme si i "šestiletou prohlídkou" u doc. Krejčířové. Patrik překvapil i naprosto zklamal. Ale zklamal jen mě jako mámu, protože nedokázal předvést věci, u kterých jsem jisto jistě přesvědčená, že je zvládne. Naopak předvedl schopnosti, kterými jsem si nebyla tak jistá, zda jsou v jeho moci. Ale výsledky byly nakonec vcelku dobré - samozřejmě s ohledem na okolnosti. A protože by bylo zdlouhavé a složité vysvětlovat, jak jsme v které oblasti dopadli, vyjímečně opíšu výsledek zprávy.
     Těžká receptivní vývojová dysfázie (ev. hraničně řazená jako specifická dg. subkategorie do okruhu lehkého atypického autismu), kognitivní schopnosti neverbální v normě (s nevyváženým profilem). V chování dominují obtíže verbální komunikace, sociálně jinak vstřícný, se snahou o spolupráci.
     Patrik je prostě hraniční a tak to bereme jak to je. A tak se pak slavily samotné narozeniny. Paťka si místo dortu vyžádal jahodový koláč, chtěl mít šest svíček a ještě svíčku ve tvaru šestky, takže k šestým narozeninám mu na koláči hořelo 7 svíček. Dostal tolik vytoužený autobus, tramvaj, stavebnici a mašinky.
     A pak už začaly přípravy na Vánoce. Však máme mezi těmito dvěma akcemi prodlevu jen 6 dní. A to je pravda trochu málo. Za těch 6 dní jsme stihli návštěvu prababičky, babičky se strejdou, dědečka a Markét s Nisinkou. Všechny návštěvy byly perfektní a kluci se ani jednou nenudili. A najednou tu byl. Byl tu ten tajemný den, kdy rodiče nic nestíhají, stále je co chystat, pak přijde (alespoň u nás) naprosto chaotická večeře a pak už jen to netrpělivé čekání na Ježíška. Dorazil! Dorazil i letos a i když byl záměr trošku jinačí, kluci si vše přebrali po svém. Hlavně Patrik.
     Letos jsme se s manželem rozhodli, že krom financí, kterých Ježíšek nemá nazbyt, není ani důvod pořizovat žádné extra dary jako každý rok. Ano, pro Patrika byl tenhle rok docela náročný, ale nedá se zamluvit jeho neustálé zlobení i v obdobích relativního klidu. Takže žádné velké auto ani vláčkodráhy, drahá dětská elektronika, ale prostě jen obyčejné hračky a pokud možno spíš didaktické a naučné. A tak z vytoužených mašinek byla jen jedna vlaková souprava a jedna výhybka do sady. Místo původně zamýšlené knihy s vlaky se pod stromečkem objevil autoatlas a ani pomyšlení nemohlo být na vytouženou Lego - vláčkodráhu. Tohle si prostě Patrik nezaslouží a musí poznat, že za velké zlobení nemohou být velké dárky. A tak Patrik rozbalil všechny dárky - samozřejmě podiven, že Lego i velké mašinky chybí, ale noc vše spravila a on mi ráno vítězoslavně hlásil, že "sem byl čece moooc honý, potože Išíšek činesl kásné mampy a nepčinesl šáný uhlí". Takže dárek, který byl původně jen jako chabá náhrada a zábava na pár dní, se v konečném stádiu změnil v ten nejúžasnější dárek, který je důkazem, že Patrik podle Ježíška vůbec nezlobil. Jinak by mu přeci nedonesl tak krásné mapy. A my jako "vychovatelé" se můžeme jít se svými metodami vycpat.
     A Kuba? Tohle vyprávění si nechávám záměrně až na závěr. A ještě budu chvilku napínat. Není to tak dávno, co jsem psala o našem podezření ke vzniku autismu u našeho Kuby. A jako by to osud chtěl, dostala jsem se do rukou jedné homeopatky. Úžasná paní, příjemná, naladěná na stejnou notu jako já, poslouchající, chápající a s ochotou pomoci a sama zvědavá na výsledek. Popisovat, jak jsme se dobraly ke všem výsledkům a důvodům proč nasadit to nebo ono, by bylo moc zdlouhavé. A tak alespoň zkráceně - Kuba je vhodný adept na homeopatika, která se používají převážně po úrazech hlavy. O Kubově otřesu mozku prvně vůbec nevěděla. A to bylo asi to hlavní, co mě přesvědčilo to zkusit, protože předtím jsem na homeopatika nahlížela dost opatrně. Asi jsem vlastně ani netušila, co si o tom mám myslet. A tak už skoro 4 měsíce dáváme pravidelně tato homeopatika - postupem se dostáváme k jinému ředění a náš Kuba se mění. Mění se natolik, že si toho všímají všichni. Už nemá zdaleka tak napřítomný pohled, zdaleka už neignoruje a nepřehlíží lidi kolem sebe, je mnohem živější, aktivnější, o svém jednání ne vyjímečně přemýšlí, dokáže i vymyslet jednoduchou hru. A podle slov Marky od Nisinky (a s tím musím jen a jen souhlasit) se z něj stal POZOROVATEL. Sleduje, pozoruje, zkoumá..... Na těžkého autíka něco hodně málo pravděpodobného. Dokonce si začal broukat a jestli se nepletu a jeho dyslálické projevy mají svůj smysl, tak se snaží (a ne zrovna vyjímečně) říci "hele" a "aháá". Hele říká vždy, když chce dělat blbosti a potřebuje asistenci dospělé osoby. Taky úžasně reaguje na lidi.
  
Po dlooouhých měsících viděl dědu a světe div se - on s ním blbnul. Stejně jako další den blbnul s tetou Markétou a hned další den s prababičkou. Prababičku vídá docela často, ale tohle se stalo poprvé. Náhodou? Na některé náhody nevěřím. Taky blbne s dalšími "tetami", se svým strejdou, dokonce už i s naším Dagoušem. Jen jedna osoba jeho pozornosti stále uniká. A toto je mi velkou záhadou. Je to moje mamka, kterou Kuba (podle mě jen na oko) ignoruje a stále obchází obloukem. Ale i tady nastala změna a my jsme Kubu nachytali. Poslední dny se Kuba naučil novou věc. Vždyky se ho po nějaké době zeptám, jestli chce čůrat. A Kuba buďto jde nebo se předkloní a udělá dřep. A to znamená, že nechce. Nejspíš tím i naznačuje, že mu máme vlézt na záda. A tak jsem s babičkou seděla, povídala a ptám se Kuby: "Jakube, nechceš čůrat?" Jako odpověď jsem dostala ukázkový dřep. A tak se ptám pro jistotu znovu" "Jakube, nechceš jít opravdu čůrat?" A Kuba opět vykouzlil ten nádherný dřep. A najednou se ozvala moje mamka: "Kubíčku, pojď, půjdeme se vyčůrat." A Kuba? Okamžitě zadřepoval. ON JÍ VNÍMÁ!!! Ale proč sakra stále hraje, že ne?? Taky mu babička přinesla oblíbené pastelky. Uakzovali jsme mu je, strkali až pod nos a já ho stále lákala: "Kubíí, podívej, babi ti přinesla pastelky. Ná Kubí, pastelky....." Nic. Kuba je obešel obloukem, jako by je vůbec neviděl. Babička pak ale odešla a já nevěřila, co ten náš malý herec předvede. Jen co se za babi zaklaply dveře, Kuba okamžitě vystřelil do pokojíku a naprosto jasně měl promyšleno, že musí skouknout ty nové pastelky od babičky. Moc dobře věděl, že je dostal a kde je má hledat. Ale jako by si je před babičkou a od babičky vzít nemohl. Tak kde je zakopán ten pes? Tohle vážně nepochopím. A pak přišel Ježíšek a Kubovi donesl hromadu dárků, protože Kuba je neustále moc hodný. A tak jsme čekali, jak zareaguje. Kuba jako by ani nikdy nebyl autista, když zmerčil rozsvícený stromek s dárky, hned k němu zamířil, vnímavým okem skoukl všechny dárky a hned tahal zpod stromku ten největší. On prostě ví, že ty dárky jsou pro něj a že se musí rozbalit a uvnitř jsou hračky. A nikdo mě nepřesvědčí, že tohle on nechápe. A tak jsme mu podstrčili dárky určené pro něj a náš Kuba podruhé v životě (prvně to bylo v jeho 10ti měsících při prvních Vánocích) "škubal" papír a snažil se dostat dovnitř pro ty krásné hračky. A opravdu byly zřejmě krásné, protože měl ZE VŠECH radost. Ano, náš Kuba se nad dárky usmíval, stále si je přerovnával  kontroloval, skládačky neustále rozkládal a skládal a stále čekal, jestli se ještě nenajde nějaké to překvápko. Upřímně se musím přiznat, že mi nad jeho radostí a nadšením ukápla i slza. Nejúžasnější byla sada všech čtyřech Teletubbies. Ještě dnes, po dvou dnech, si je nosí skoro stále sebou, musí je mít vždy blízko sebe a všichni musí být perfektně srovnáni. A nejúžasnější okamžik byl, když se "Tubbieky" zkoumavě prohlížel - prohlížel si jejich obličejíky a zkoušel co je to za zázrak, že mrkají očkama. Kuba je prostě poslední dny jedním slovem naprosto úžasný. Moc moc si přeji, aby to Kubiánkovi vydrželo a abychom se dočkali něčeho mnohem většího.


A Vám, všem našim čtenářům, přátelům a kamarádům přejeme krásné svátky, vše nej nej do Nového roku, mnoho úspěchů, štěstí a velké pokroky pro Vaše dětičky.







pondělí 13. prosince 2010

Išíšek čijede a henovi

     Tak tohle jsou ty případy, kdy mi stojí za to zapnout počítač a napsat alespoň kratičký příspěvek. Před chvílí jsem se smála, až mi tekly slzy. Patrik už cítí to vánoční napětí a to úžasné vzrušení z čekání na onen osudný den a na jeho vytoužené dárečky. A tak se celé dny nebavíme o ničem jiném. Neustále odpočítáváme dny, čteme vánoční pohádky a příběhy, byt máme vyzdobený lépe než kdy byla Matějská pouť, první malý stromek v pokojíčku už svítí také a teď už jen to šílené čekání. A protože se nelze vyhnout i vyprávěním, které bych raději obešla obloukem, dostaly se k našemu Patrikovy dvě zásadní informace. První je naše, ryze česká. Na Vánoce chodí Ježíšek, který jinak normálně sedí na měsíčku, ale na Štědrý den se záhadným způsobem dostane ke všem dětem a rozdá jim dárečky, po kterých toužily celý rok. A druhá informace je poslední roky bohužel celosvětová a to je ten hrozný (pro děti samozřejmě naprosto úžasný) Santa Claus, který celý rok chystá se svými skřítky dárečky pro děti na celém světě a na Štědrý den sedne na své saně tažené sobím spřežením a létá po obloze a do všech oken a komínů vhazuje dárky. A co se stane, když si tyto informace přebere autisticko-dysfatické dítě? Náš Patrik objevil něco zatím neobjeveného a naprosto dokonalého. Ano, jako všem ostatním dětem i jemu přinese dárečky Ježíšek. Ale ten náš Ježíšek přijede na jelenovi!!!! No prostě bomba. To by snad stálo za to, vymyslet nový, naprosto originální vánoční příběh. A protože mnohem radši přežiji Ježíška na jelenovi než zámořského Santa Clause, asi to tak dopadne.
     Jinak u nás probíhá (jako každý druhý den posledních čtrnáct dní) velký předvánoční úklid. Mytí oken jsem vzdala - čistých jich vydrží déle než týden jen minimum, ale do ostatního jsem se pustila s vervou a elánem. Kolem poledne už elán mizí, nadšení uvadá a já mám chuť se plácnout k televizi a na všechno se vykašlat. Stáhla jsem klukům povlečení, vyprala celkem 3 pračky, nadšená, že v koši s prádlem nezůstala ani ponožka, Patrikovi jsem opět udělala velkou "debordelizaci", přestěhovala postel, protože od toho okna prostě táhne, vytřela, vyluxovala, nádobí sklidila do myčky, prach utřela a jdu konečně na WC. A najednou zjišťuji, že všechna snaha byla marná. Toaletní papír všude, polička rozebraná, obsah všechen na zemi. No k WC se ani nedostanu. Všechno překračuju a ve snaze umýt si v koupelně ruce nacházím další sajgon. Ještě že je ten koš na prádlo prázdný. Je totiž převrácený, stejně jako kýbl (naštěstí před hodinou vylitý) a polička v koupelně. A tak kleknu, opět uklízím, rovnám a mezi tím se obrátí vzhůru nohama celý pokojík, druhý na tom není o nic lépe, kluci řvou, protože Kuba si dovolil jezdit po kolejích autíčkem a tak se strhává velká bitka. V kuchyni pro změnu zaúřadoval pes, další nádobí už ani uklidit nestíhám (při tom všem jsem ráda, že jsme jedli v pravé poledne) a protože kluci už nemají v pokojíku prostor pro další bordel, přesouvají se do obýváku. A tady už jsou jinačí možnosti. A já si vesele sedím u počítače a píšu si. Takže mi asi nezbyde nic jiného než vstát a zkusit opět vše napravit a alespoň na chvilku vrátit na své místo.

čtvrtek 9. prosince 2010

Oteplováky? Né, díky, polévku nechci...

     Poslední dva měsíce byly vážně šílené. Občas jsem měla chuť utéct, dost často jsem chtěla zalézt a vše zasapat, ale nakonec jsem všechny touhy hodila za hlavu a všechno ustála. Patrik vysadil všechny léky a srovnávací období bylo vážně šílené. Nejhorší je sice za námi, ale naplno se projevily Patrikovy neduhy. Nevnímá. Absolutně nevnímá, co mu říkáme. A taky máme zase občas výpadky spánku. Dávám ještě všemu čas a ten teprv ukáže. Ale jinak je Paťka zvladatelný. Tedy v rámci možností. Včera jsme byli na kontrole u doc. Krejčířové a ta moje postřehy jen potvrdila. U takhle těžkého dysfatika jsou to projevy zcela normální. Jen je občas trošku obtížnější to vstřebat. Kdybych nevěděla, kde máme ten největší problém, asi bych smýšlela o svém synovi jako o naprostém bláznovi. Ve školce mu vyprávím, že na druhý den dostane oteplováky, abychom se nemuseli mordovat s punčocháči a on mi s díky odmítne polévku..... ve školkové šatně v 7 ráno..... Dělá si ze mě srandu? Bohužel nedělá. Prostě tu informaci pobere po svém a podle jeho nastavené situace reaguje. A takhle se poslední dobou dorozumíváme docela často. "Paťuš, koukej sníst tu polívku." ..... "Ale já neci a pochásku." ...... "Patriku, na procházku nejdeš. Říkám - sněz tu polívku!" ..... "Nééé, posím, já neci a pochásku." A co mu na to mám říct? Prostě vypne a slyší jen to své. Včera po cestě do Prahy jsem se taky zasmála. Ráno Paťka v nějaké pohádce zaslechl papouška, který říkal: "Néé, prosím sušenku." A tak jsem od rána až do večera vodila živého přerostlého papouška, který mi neustále opakoval, že chce sušenku. A šíleně se u toho řehtal. A já to nevydržela a když se k jeho neustálému omýlání přidaly ještě nechápavé pohledy spolucestujících, taky jsem prskala smíchy a jako bych ještě všechny ty lidi chtěla popichovat, tak jsem náš hovor rozváděla a Patrika snad ani jednou nenapomenula, aby mlčel. Celkem jsme si tu cestu užili. Taky jsme se opět museli zastavit na hlavním nádraží. Ale nastala obrovská změna. Patrik sice zase loudil, že se chce podívat na mašinky, ale pak přišlo obrovské překvapení, když jsem zjistila, že mu nejde o mašinky jako takové, ale stačí mu chvíli sledovat tabuli s příjezdy a odjezdy vlaků, poslouchat čísla vlaků a nástupišť. Spokojenost byla největší. Taky jsme opět loudili mapu metra a sbírali jsme všude po cestě letáčky. Ano, tohle je u nás asi ta největší změna. Patrik se vrátil ke svým číslům, písmenům, ale samozřejmě s věkem jde i v tomto směru vývoj dál. Takže čísla už nejsou jen čísla napsaná na jednotlivých listech knihy nebo na jednotlivých linkách autobusů, ale už jsou to čísla, se kterými se dá pracovat. Když se napíše číslo 5, k němu se přiloží 5 kostiček a k tomu přidáme číslo 3, k němu přiložíme 3 kostičky, tak je kostek najednou 8 a k 8 kostičkám se přeci musí napsat číslo 8. A rychlík už není jen rychlíkem z Prahy do Plzně, ale je to vlak číslo 095, který jede ze směru Praha hlavní nádraží do Plzně. A podle toho pak vypadají i hry. Všechny vlaky u nás mají své číslo a svůj konkrétní směr jízdy. A písmena? Samy o sobě nejsou moc zajímavá, ale co ty slova, která z nich vznikají? No to už je přeci jiná. To je hrozná zábava a máma má přeci ocelové nervy, aby četla všude všechny nápisy, které kde potkáme. Názvy autobusových zastávek u nás v Jablonci už má zmáknuté naprosto dokonale. A to i proto, že je vše spojeno s čísly. A to je pak radosti, když mi může oznámit, že zrovna jede 14 a ta jede přeci na Horní Proseč. A 6? "No mamííí, cece jede a Žeivského do Špáu." A tak se i včera předvedl na vyšetření a paní doktorka zkonstatovala, že si troufá tvrdit, že bude Paťka dobrý ve čtení - samozřejmě "tou naší" globální metodou a výborný v matematice. A kdyby jen tohle, tak to bude skvělé a třeba se na této jeho přednosti bude dát stavět něco většího.
     A Kubula? Ten je teď takový nijaký. Nemastný, neslaný, sranda velká žádná. Jednu chvíli to vypadalo, jak se krásně probírá. Zkusili jsme zase něco nového a pustili se do homeopatie. A první 2 měsíce vypadaly vážně báječně. Asi jsem hrozná matka, ale já se radovala, že Kuba mlátí Patrika. Ano, oba s manželem jsme se radovali, že se kluci začli rvát. Nebylo tu stále takové ticho, to "vzrůšo" nás všechny povzbuzovalo a nabíjelo energií. A teď je tu zase ten chmur, to ticho a ta divná nálada. Kéž by se to zase obrátilo. Ale já starý pesimista to opět vidím bledě. Kuba nechce dělat úkoly, opět přestal jíst, vymýšlí nesnesitelné, aby se nenudil, ale na nic kloudného nepřistoupí. Taky opět nespíme, cestujeme a poslední 4 večery odmítáme i usínat. Takže Kuba opět usíná v obýváku a přeučování bude opět boj. Ale ten přijde, až dorazí lepší období. Moc to ale zatím nehrotím. Dorazilo totiž hnusné ledové a sněhové období a to rozhodně není Kubův přítel. Taky jsou kluci na střídačku už skoro měsíc nemocní a to také ničemu nepřidá. Snad jen trochu to tu ožilo s naším novým přírůstkem. Ano, starostí jako bychom neměli stále dost, tak jsme si pořídili dalšího parťáka. Máme pejska, malého Aplíka a Patrik ho sám pojmenoval "Dagí". Závěry zatím nedělám. Kluci si musí na všechno déle zvykat, ale i tak jsou již po týdnu znát změny. Patrik už pejska poučuje a Kuba už před ním neuhýbá. A to jsou pro nás změny obrovské. Dagí je taky zatím jen malé divoké štěně, takže ani z jeho strany nečekám zázraky. Jako všechno, i tohle chce u nás čas. Kluci se s ním sžijí, pes vyroste, zklidní se pak teprv budu ochotná poslouchat kritiku. A věřím, že ta nakonec nepřijde.
     A ještě jedna malá změna nakonec. Protože mě dost mrzí, že se i celé týdny tady na blogu nic neděje, že nemám víc času a na ty moje romány je ho občas potřeba až moc, rozhodla jsem se pokusit o změnu. Budu psát jen krátké novinky a postřehy a snad se tu pak něco objeví častěji. Takže držte palce, aby alespoň tenhle slib nevyšel do prázdnoty.